Renata do salónku vplula s lehkostí a grácií vědoma si toho, že všechny přítomné oči ji sledují. Na pozornost byla zvyklá. Úspěšná, a za vodou. A navíc krásná.
Už na střední škole se za ní všichni kluci otáčeli a některé méně obdařené příslušnice něžného pohlaví křivily závistivě obličeje. Renata se rozhlédla po místnosti jako kočka, co obhlíží terén, a familiárně pozdravila: „Jé, ahoj děcka....“
Třídní sraz po patnácti letech od maturity si nenechala ujít většina bývalých spolužáků. Někteří, jak už to na srazech třídy bývá, se přišli blýsknout svými úspěchy, jiní si chtěli jen tak obyčejně povykládat s bývalými spolužáky a zavzpomínat na středoškolská léta a mládí, které se pomalu a jistě vzdalovalo pryč.
Renata se posadila na volnou židli u stolu ke svým kamarádkám ze třídy Kamilu a Moniku, se kterými tvořila na škole nerozlučnou trojku. Po maturitě se jejich cesty rozdělily. Monika se hned na jaře po maturitě vdala a dnes je šťastnou, podruhé rozvedenou matkou dvou dětí a majitelkou malého nehtového studia. Kamila se vdávala vlastně nedávno, až po třicítce zakotvila v manželském přístavu a na děti zatím nespěchá. Kdo se jí ptá, pro toho má přichystanou nacvičenou odpověď, že na děti má do čtyřicítky ještě čas. Skutečnost je však naprosto odlišná, Kamilin manžel o děti vůbec nestojí a Kamila tajně doufá, že on časem svůj názor změní. A Renata? Svého životního partnera vybírala opravdu pečlivě. A taky že měla z čeho. Na vysoké jí nadbíhalo tolik kluků, ale ona měla oči jen pro jednoho... No, nejen oči. Nakonec i to tělo si přišlo na své. Robert už během studia práv měl rozběhnutou slušnou kariéru, v níž pak už jen úspěšně pokračoval jako hotový právník a posléze i advokát ve vyhlášené právní kanceláři.
Renata vytáhla z kabelky poslední model Iphonu a začala ukazovat fotografie z dovolených. Dubaj, Karibik, Amerika. Pak přišly na řadu fotky vilky v satelitním městečku („nic velkého, jen deset pokojů a tři koupelny a vážně nebyla moc drahá, stála jen patnáct milionů“) a nakonec přišly fotografie dětí - kluka a holky. A kdo je támhleta? Hm, no chůva dětí. Renatě zářily oči. Těžko posoudit, zdali to bylo projevem její radosti a pýchy, nebo následkem vypití už asi páté skleničky červeného vína. V tomto ohledu nebyla Renata žádná troškařka. Víno do sebe lila, jakoby to byla voda, a za chvíli už objednávala další láhev červeného.
Kamila s Monikou se na sebe podívaly. Takovou Renatu neznaly. Vždycky pila s mírou, no někdy i s Mírou, ale přesně věděla, kolik snese, aby si zachovala jasnou hlavu. Když se nyní dostala už za druhou půlku druhé láhve vína, Renata se najednou rozbrečela. Bylo evidentní, že nejenže přebrala a alkohol ji začal společensky zmáhat, ale taky že ji cosi hodně tíží. „Můj život za nic nestojí,“ prohlásila a smrkla. Na přiopilé ženy vážně není hezký pohled.
„Robert je furt v práci,“ pokračovala Renata. „Domů se chodí jen vyspat a já ho vůbec nezajímám. A má milenku. Pokud bych se s ním chtěla rozvést, zůstane mu veškerý majetek a děti..... Já blbec před lety podepsala předmanželsku smlouvu. Aby mi zacpal hubu a doma byl klid, posílá mě i s dětmi na drahé dovolené. Mohu si koupit, co chci. Na všechno jsou peníze. Úplně na všechno. Ale k čemu mi to jako je? Jsem sice paní domu a matka jeho dětí, ale on stejně většinu svého volného času tráví s tou blbkou od nich kanceláře. Svobodná holka. A vzdát se jí Robert nechce. Prý, když nebude ona, bude stejně jiná.....“
Renata pozorovala poloprázdnou skleničku. „Zavolám si taxíka. A zítra půjdu a koupím si šíleně drahou kabelku.“
Zvedla se vrávoravě a odklopýtala.......